Farní kostel Sv. Jana Křtitele
Frýdek-Místek je dvojměstí; mezi oběma městy protéká řeka Ostravice. Obě tato města vznikla v dávné minulosti.
První zpráva o existenci Místku je v závěti olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburgu z roku 1267. Lze předpokládat, že zmínka, v níž je Místek charakterizován jako trhová ves Frideberch se 40 lány, zachycuje již stávající stav a že osídlení je ještě staršího data.
Datum založení Frýdku přesně neznáme. Velký vliv na vznik města měla obchodní cesta vedoucí z Hranic k Těšínu. První zprávy o existenci Frýdku pocházejí z konce 14. a počátku 15. století. Předchůdcem Frýdku byla patrně ves Jamnice, ležící snad v místech dnešního Starého Města. Je pravděpodobné, že Frýdek sám byl založen těšínskými knížaty asi v letech 1327-1333. O něco dříve zřejmě vznikl frýdecký hrad, na jehož místě stojí dnes frýdecký zámek.
Jméno našeho města je odvozeno z imperativu slovesa vriden - uklidňovati, chrániti. Takový název byl obvyklý v pohraničí. Druhá část složeného názvu - eck - roh byla dosti obvyklou složkou při jménech hradu. To je svědectvím, domnívá se historik L. Hosák, že prvotní tu byl frýdecký hrad a že město dostalo jméno podle názvu hradu.
V následujících kapitolách soustředíme v nově založeném městě pozornost na kostel, na místo, které je symbolem pospolitosti. Pokud chybí či chátrá, stává se z obce jen shluk stavení. Sledujme tedy cesty k němu, protože „cesta, která nevede ke kostelu, nevede nikam“, jak rozhodně prohlašuje krušným životem zemdlená stará žena v závěru znamenitého ruského filmu Pokání.
Původ farního kostela a jeho osudy
Původně bylo ve Frýdku 84 domů i s radnicí a farou. Podle počtu domů lze soudit, že Frýdek měl tehdy asi 400 obyvatel. Město bylo budováno s velikou péčí. Z hradu se šlo po padacím mostě na náměstí, které mělo dnešní velikost. První domy byly ovšem malé, přízemní a dřevěné. Že už původní město bylo velmi rozsáhlé, je patrno z toho, že mělo kromě náměstí sedm ulic hlavních, sedm vedlejších a velký volný prostor u kostela, jehož přední část je dnes vedle zámku nejstarší frýdeckou stavbou. Podle Dějepisu farního kostela od Karla Findinského je hlavní oltář postaven z téhož kamení jako stará městská zeď.
Farní kostel sv. Jana Křtitele byl založen asi v polovině 14. století. První zmínka o něm pochází z roku 1447, kdy nacházíme v seznamu far, které odvedly svatopetrský halíř, i faru frýdeckou. Listinou knížete Kazimíra II. z roku 1490 bylo u tohoto kostela zřízeno místo kaplanské a 1. srpna 1604 potvrdil pán Frýdku Bartoloměj Bruntálský z Vrbna příjmy frýdeckého faráře z vrchnostenských důchodů.
I když nevíme, kdy a kým byl kostel postaven, nepravidelný svislý oblouk mezi presbytářem - prostorem s hlavním oltářem - a kostelní lodí (až do roku 1854) patrně dosvědčuje, že presbytář nynějšího farního kostela tvořil uzavřený celek a že tedy byl původním frýdeckým domem Božím.
Vzrůstem počtu obyvatelstva se k původnímu kostelu přistavěla nynější kostelní loď a kaple sv. Anny, sv. Kříže, sv. Jana Nepomuckého a Bolestné Panny Marie. O průběhu přístavby se nedochovaly přesné písemné zprávy. Jen o kapli sv. Kříže se dovídáme, že ji po velkém požáru v roce 1688 vystavěl tehdejší farář Jindřich Samuel Wolf1, s úmyslem postavit do ní kříž, který stál na dolním konci Hluboké ulice a za zmíněného požáru, ačkoliv vše vůkol strávily plameny, zůstal neporušen.
Kostel utrpěl požárem víckrát. Poprvé roku 1592. Po tomto ohni, jak uvádí farář Matěj František Tlametius2, byl kostel teprve „zaklenucen“, tj. byla postavena klenba v nynější podobě.
V roce 1673 udeřilo do kostelní věže a střecha nad kostelní věží shořela. Zázračným způsobem zůstala však střecha nad presbytářem zachráněna a také město neutrpělo žádné škody.
Obrovský požár zachvátil naše město 12. dubna 1688 a zničil farní kostel, faru, školu, částečně i zámek a předměstí. Škody byly nedozírné. Při požáru přišlo mnoho lidí o život. Značná část obyvatelstva zůstala bez přístřeší. Od svých farníků, z nichž většina byla požárem hospodářsky zničena, nemohl tehdejší farář Jindřich Samuel Wolf očekávat vydatnější pomoc. Proto organizoval sbírky v širokém okolí i sám přispěl z vlastních prostředků, a tak se mu podařilo dosáhnout toho, že během dvanácti let byly zahlazeny obrovské škody na církevním majetku způsobené požárem. Obnovil farní kostel, přistavěl k němu kapli sv. Kříže, vystavěl nové oltáře a ze zvonů zničených ohněm dal ulít nový velký zvon. Také znovu vystavěl farní budovu, takže byl nazván druhým zakladatelem farního kostela a fary.
Přičiněním faráře Václava Tadeáše Faldiny (1707-31) byl založen hertschlägerovský špitál s kaplí a vytvořena fundace na vydržování druhého kaplana. Ve farním kostele vystavěl hlavní oltář, z něhož se v roce 1871 (za faráře Karla Findinského) k nově vystavenému oltáři použily čtyři sochy, a to sv. apoštolů Petra a Pavla, sv. Václava a sv. Floriána. Dal také zhotovit kazatelnu, která stála v kostelní lodi u prostředního pilíře.
Dne 11. dubna 1848, v úterý po Květné neděli vypukl požár v domě č.106, který se při silném větru tak rychle rozšířil, že v několika hodinách byl plamenem pohlcen kostel, fara a 114 domů.
Farář Jan Koziar, předchůdce Karla Findinského, dal nově zhotovit kazatelnu i křtitelnici a hudební kůr, který byl do té doby jen tmavým zákoutím.
Současná architektura farního kostela má gotické jádro z 2. poloviny 14. století přestavěné po vylíčených požárech.
Kostelní věž
Se stavbou kostelní věže se začalo v roce 1604, ale v nejistých letech třicetileté války trvala až do roku 1650. Ještě před úplným dokončením věže byl pořízen za faráře Stanislava Nikolaida Agricoly (1624-40)3 roku 1636 do farního kostela velký zvon a roku 1649 byl vysvěcen hřbitov obehnaný zdí, na němž bylo 5 kaplí.
Základní kámen ke stavbě věže položila paní hraběnka Anna, vdova Bruntálská z Vrbna, která převzala panství frýdecké po smrti svého manžela Bartoloměje. Stavba pokračovala pomalu, příčinou byly zhoubné nemoci, požáry, hlad, hrůzy třicetileté války. V roce 1607 před svátkem sv. Petra a Pavla město Frýdek vyhořelo a zároveň v něm vypukla morová nákaza, která v krátkém čase zahubila 550 lidí.
Ještě strašlivěji tu zuřila morová epidemie roku 1624; počet obětí byl ještě větší než v roce 1607. Při obsazení a vyrabování města vojáky generála Mansfelda v roce 1626 bylo zabito 80 osob. Roku 1636 prodali Bruntálští z Vrbna Frýdek i s panstvím Jiřímu, hraběti z Oppersdorfu. Město trpělo i nadále válečnými událostmi, zejména od roku 1642, kdy na Moravě operovala vojska švédského generála Torstensona. Postupný úpadek městského hospodářství byl dovršen morovou ranou v roce 1645. Městu neprospěly ani protireformační snahy započaté už Jiřím z Lohova a stupňované za jeho nástupců.
Požárem roku 1688 byla věž zcela zpustošena. Proto až do roku 1765 byla pokryta jen plochou střechou, až tehdejší farář Karel Ibram (1762-70)4 většinou z příspěvků dobrodinců dal zhotovit novou báň (kopuli) . Slavnost usazení kříže na věž se konala 4. září 1765.
Po požáru v roce 1848, jehož kořistí se kromě kostela a radnice stalo i 114 domů, byla věž pokryta zase jen prozatímní plochou střechou. Nynější úprava věže pochází z poslední třetiny 19. stol. podle návrhu Bedřicha Schmidta, stavitele vídeňského katedrálního chrámu.
V roce 1974 byla věž pokryta měděným plechem. Vloni (1993) byla zahájena velká oprava věže, která začala pod zvonicí praskat. Příčina trhlin tkví jednak v nevhodné konstrukci stolice na zavěšení zvonů, kdy při zvonění vznikají velké otřesy, jednak v nešetrné stavební činnosti (demolice domů a stavba kina). Věž se proto stahuje ocelovými táhly a plánuje se výměna staré stolice. Po dobu oprav se tedy omezuje zvonění. Také se připravuje generální oprava pláště.
Zvony
Dříve než byla dokončena stavba původní věže (1650), byl již v roce 1636 zajištěn velký zvon, který se však za velkého požáru v r.1688 zcela rozbil. Za horlivého faráře Samuela Wolfa byly pak pořízeny tři zvony: velký, prostřední a malý. V době působení faráře Tadeáše Faldiny5 přibyl k nim ve věži v r.1714 umíráček, dar od Pauliny Hertschlägerové, a později další zvonek ze zrušené růžencové kaple na náměstí. Bylo tedy ve věži celkem pět zvonů, všechny se však při požáru v roce 1848 roztavily. Z roztaveného kovu byly u olomouckého zvonaře L.S. Stankeho ulity tři zvony, z nichž největší vážil 27 q 30 kg, prostřední 12 q 30 kg a menší 7 q 32 kg.
Velký zvon měl na vrchním okraji tento nápis:
Post incendium die XI. Aprilis 1848 sub parocho et archipresbytero loanne Koziar anno 1849 refusa per Leop. Fr. Stanke Olomucii.
V překladu:
Po ohni dne 11. dubna 1848 byl (tento zvon) přelit za faráře a arcikněze Jana Koziara v roce 1849 u Leop. Fr. Stankeho v Olomouci.
Uprostřed:
In honorem S. Ioannis Baptistae
V překladu:
Ke cti sv. Jana Křtitele
Prostřední zvon měl nápis
In honorem S. Annae
V překladu:
Ke cti sv. Anny
Na menším zvonu byl nápis:
In honorem S. Wenzeslai
V překladu:
Ke cti sv. Václava
Bylo k nim připojeno jméno zvonaře a rok 1850. Tyto zvony posvětil olomoucký světící biskup z Tysebertů dne 28. května 1850 v Olomouci. Následujícího měsíce byly zavěšeny ve věži našeho farního kostela.
Svým zvukem vybízejí zvony věřící k modlitbě, svolávají je do chrámu, oslavují význačné části slavných služeb Božích, oznamují úmrtí věřících a provázejí jejich pohřeb. Za tuto ušlechtilou službu se často dočkávají nevděku. I zvony farního kostela padly za oběť světové válce.
Dnes jsou ve věži farního kostela tři ocelové zvony: dva menší - Ludviges - 9.IX. 1918 a Joannes - 1918 a jeden velký Maria - 9.IX. 1918 - 18. VIII. 1929, který váží 1450 kg. Tento zvon byl původně ve věži mariánského kostela, kde nahradil zrekvírované zvony za 1. světové války. Když byly pro mariánský kostel v roce 1929 vysvěceny nové zvony, byl tento zvon přemístěn do věže farního kostela.
Betlém
O Vánocích se do našeho farního kostela přicházejí věřící poklonit narozenému Jezulátku ve velkém krásném betlémě, obdivuhodném díle našich lidových umělců.
Původní figurky, zhotovené místním řezbářem Janem Hrabcem (1870 - 1936), dal zhotovit Rudolf Vítek z Hluboké ulice. Ten je také polychromoval a věnoval na začátku 20. let farnímu kostelu. Za působení faráře ThDr. Fr. Kalníka stavěl tento betlém Ludvík Lang, stolař-důchodce, a to v letech 1951-1956 na podstavci shořelého oltáře v kapli sv. Anny. Vše uvádí pan Josef Lang6 ve vzpomínkách na svého otce.
V roce 1957 byl původní betlém obohacen novými postavičkami a dalšími scenériemi. Pocházejí z dílny dosud žijícího vynikajícího řezbáře p. Ondřeje Gawlase. Od té doby bývá betlém umístěn v kapii sv. Kříže.
Hřbitov a krypty
Okolo farního kostela byl odedávna hřbitov, obehnaný zdí a roku 1649 posvěcený vratislavským světícím biskupem Baltazarem z Liesů. Zpočátku byli na něm pochováváni všichni farníci. Když obyvatel ve městě přibývalo a hřbitov už nestačil pro všechny občany, byli zde pohřbíváni jen měšťané, ostatní pak na hřbitově u kostela sv. Jošta. Za vlády Josefa II. v rámci všeobecného nařízení, že ve středu města nesmějí být hřbitovy, byl hlavní hřbitov okolo farního kostela zrušen a pohřbívání všech farníků přeneseno na hřbitov u sv. Jošta, který byl rozšířen.
Ve farním kostele byly krypty a v nich byli pochováváni místní duchovní a osoby o kostel zvlášť zasloužilé.
V polovině 17. století byla vybudována zvláštní, ale poměrně těsná krypta v presbytáři (před oltářem), poslední byl v této kryptě pohřben frýdecký farář Karel Ibram ze Suché v roce 1770.
Tento farář dal v roce 1768 zhotovit prostrannou kryptu pod kaplí sv. Anny.
Sv. Jan Křtitel
Náš farní kostel je zasvěcen sv. Janu Křtiteli. Připomeňme si základní údaje o životě tohoto světce, Ježíšova předchůdce, o němž Kristus řekl: „Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší než Jan“ (L 7, 28). Janovými rodiči byli jeruzalémský kněz Zachariáš a Alžběta, příbuzná Panny Marie; jeho narození jim předpověděl anděl (1 L, 5-23). Kolem r. 27 začal Jan vystupovat jako potulný kazatel, vyzýval hříšné, aby se káli, neboť království Boží je blízko, a ty, kdo se vyzpovídali, omyl vodou řeky Jordánu. Získal mnoho následovníků včetně několika, kteří se později stali Kristovými apoštoly. Sám Ježíš za Janem přišel, aby se od něho nechal pokřtít, a Jan ho nazval „beránkem Božím, který snímá hříchy světa“ (J 1, 29-36). Brzy poté byl Jan uvržen do vězení, protože vytkl Herodovi Antipovi, že se oženil se ženou svého nevlastního bratra Herodiadou. I ve vězení sledoval Ježíšovu činnost a vysílal posly, aby mu kladli otázky (L 7, 19-29). Herodes však ve slabé chvíli slíbil Herodiadině dceři Salome, že jí dá vše, co si bude přát, a Herodias dívce poradila, aby žádala hlavu Jana Křtitele. Dostala ji (Mt 14,1-12), a tím, jak říká sv. Augustin, „neuváženě daná přísaha byla hanebně dodržena“. Je možné, že Jan strávil nějaký čas ve společenství esejců7, jejichž sídlo bylo objeveno r. 1947 v Kumránu u Mrtvého moře.
Janův otec Zachariáš předpověděl o Janovi:
„Ty dítě, budeš prorokem Nejvyššího,
neboť půjdeš před Pánem připravit mu cestu,
dát jeho lidu poznání spásy
v odpuštění hříchů
z milosrdné lásky našeho Boha,
s kterou nás osvobodil ten, který vychází z výsosti,
aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti,
a uvedl naše kroky na cestu pokoje.“
Lk 1, 76-79
Jan Křtitel byl o šest měsíců starší než Pán Ježíš, proto se jeho narozeniny slaví 24. června. Sv. Janovi, jenž byl Bohem určen za předchůdce Vykupitele, dostalo se jedinému kromě Panny Marie v liturgii cti, že se slaví jeho narození.
Asi hodinu cesty od osady Ain Karin, 7 km od Jeruzaléma, je v pustém skalnatém kraji jeskyně a před ní pramen vody. Tam podle starobylého podání žil sv. Jan do 30. roku svého života v přísném pokání jako poustevník.
Bohoslužby ve farním kostele (1918-1945 )
V době 1. republiky i za 2. svět. války, působili v duchovní správě frýdecké farnosti vedle faráře, čestného děkana ThDr. Josefa Müllera (ve funkci faráře ve Frýdku byl v l.1912-1947), tři kaplani a tři kněží - katecheti. Zatímco kaplani obstarávali výuku náboženství v Lískovci a Starém Městě, na městských školách vyučovali náboženství katechetové s učitelskými úvazky počtu hodin, vedeni administrativně i honorováni jako členové učitelského stavu.
Ve farním kostele byly ve všední den slouženy dvě mše svaté. V sedm hodin chodíval k oltáři přesně s odbíjením věžních hodin pan děkan, bývalý profesor vojenské akademie. Druhá mše byla „osmá“, často zádušní, sloužená za zemřelého, zpravidla po pohřbu z předešlého dne. Nedělní bohoslužby bývaly čtyři: „ranní" v 7 hod., „školní“ pro mládež v půl deváté s krátkou promluvou, kterou celebroval některý z katechetů, ve čtvrt na deset mše sv. pro farníky německé národnosti (podle sčítání v roce 1921 žilo ve Frýdku 7232 Čechů a 1992 Němců) a v půl jedenácté „velká“ s delším kázáním před mší svatou.
Nedělní odpoledne bylo vyhraženo křtům a po nich následovaly nešpory s požehnáním.
Vzájemné vztahy mezi věřícími obou národností byly přátelské, obě měly zastoupení v pěveckém sboru vysoké úrovně, v kostelním výboru i v ostatních kostelních funkcích.
S osídlováním pohraničí po odsunu Němců tam odchází zajišťovat pastoraci mnoho kněží z vnitrozemí. Také ve Frýdku je počet kněží v aktivní službě stále umenšován a postupně znemožňováno působení kněží - katechetů ve školách, zato roste bdělá pozornost policie a jejích pomahačů, kteří se často rekrutují z patologické sedliny společnosti. Domnívali se, že zničí víru a církev, že bude vládnout „vědecký světový názor“. Boží cesty jsou však nevyzpytatelné!
Význačné osobnosti z dějin duchovní správy farnosti
Frýdecký farář Josef Karel Šíp (1751-1836)
vynikající historik, zvelebitel kostelů, organizátor a diplomat
Stal se farářem ve Frýdku v roce 1788 po rezignaci faráře hraběte Pražmy. Narodil se 5. března 1751 ve Frýdku. Studoval nejprve v Příboře u piaristů, pak v Olomouci u jezuitů filozofii a teologii. Dosáhl hodnosti magistra filosofie a bakaláře teologie. Poněvadž k přijetí kněžství neměl ještě potřebný věk, věnoval se zatím studiu civilního práva a po dvouroční praxi u arcibiskupské konzistoře v Olomouci byl v roce 1774 vysvěcen na kněze a na podzim téhož roku se stal kaplanem v rodném městě a sekretářem generálního vikáře Pražmy. Roku 1779 byl jmenován farářem v Dobré (ve 28 letech). V Dobré ho zastihla reorganizace duchovní správy, kterou zahájila vláda císaře Josefa II. Od dobrodinské farnosti byly odtrženy Morávka, Pražmo, Krásná, Skalice, Janovice, Malenovice, Staré Hamry, Nová Ves a Baška. Přifařeny zůstaly jen obce Nošovice, Vyšní a Nižní Lhoty a Vojkovice. Po vydání tolerančního patentu začaly v dobrodinské farnosti odpady od katolické církve. K augsburskému vyznání se tam přihlásilo 36 farníků. Poddaní věřili, že císař Josef II. má v úmyslu zrušit robotu. Augsburské vyznání nazývali císařským domnívajíce se, že císař je mu nakloněn a že si přeje, aby se poddaní k němu hlásili.
Roku 1788 se stal Šíp farářem ve Frýdku. Od roku 1806 zastával také úřad generálního vikáře. Byl to nejen zbožný kněz nevšedního nadání a vzdělání, ale i schopný organizátor. Jeho hlubokému zájmu o historii vděčíme za dvě základní práce o dějinách frýdeckého farního kostela a poutního chrámu P. Marie: Liber ecclesiae parochialis S. Joannis Bapt. Freidecae de anno 1826 (Kniha o farním kostele sv. Jana Křtitele ve Frýdku z r. 1826) a Liber ecclesiae beatae Virginis Mariae Fridecae de anno 1835 (Kniha o chrámu blahoslavené Panny Marie ve Frýdku z r. 1835). Napsal je v latinském jazyce, jehož byl výtečným znalcem. Šípova Kniha o farním kostele je zároveň jediným zdrojem podrobnějších informací o dějinách kostelíka sv. Jošta.
Dále je třeba podtrhnout, že to byl J. K. Šíp, který obratným jednáním se státními úřady zabránil strohé aplikaci nařízení Josefa II., podle něhož v městě mohly být jen dva kostely, farní a pohřební, a tak zachránil poutní chrám P. Marie před zrušením a případným zbořením, které postihlo např. poutní chrám na Hostýně.
Šíp dal také postavit hlavní oltář chrámu P. Marie (ukončen roku 1795), jehož šťastně řešená architektura zvyšuje monumentalitu celého chrámového prostoru.
Za svého dlouhého všestranného působení ve zdejší duchovní správě nezapomínal ani na kostel sv. Jošta. Shledal, že kostelík je zcela zpustlý a špinavý (píše doslovně: „vypadal skoro jako chlév“). Byl tak zanedbaný proto, že na hřbitově u sv. Jošta byli pochováváni většinou chudí farníci, kdežto pohřby zámožnějších a významnějších farníků se konaly mnohem slavnostněji ve městě, ve farním kostele a na jeho hřbitově. Šíp se rozhodl zchátralý kostelík opravit. Dal jej omítnout, zvenčí i uvnitř vybílit, položit novou dlažbu z pálených cihel a pořídil nové lavice. Oba postranní oltáře byly původně obráceny čelem k věřícím. Opíraly se o dubový trám, který procházel napříč lodí, a tak kostel zatemňovaly a zároveň i hyzdily. Proto dal Šíp trám odstranit a oltáře přistavit ke zdi. Roku 1791 byla na místě poškozené věžičky postavena dřevěná zvonice, ve které byl zavěšen nový umíráček. Nákladem dobrodince kostela sv. Jošta P. Jana Kubíčka, frýdeckého rodáka a kaplana v Koňské u Těšína byly pořízeny nové varhany a následujícího roku kazatelna. Zhotovil ji brněnský sochař Ondřej Schweigel, který též pracoval na stavbě hlavního oltáře v mariánském chrámu. Roku 1803 byla před hlavním vchodem kostela sv. Jošta postavena a červenou barvou natřena předsíň (atrium), která měla sloužit k ochraně proti dešti a k případnému uložení tělesných schránek nebožtíků do té doby, než byli pochováni. To se však stávalo jen výjimečně, pohřby se konaly zpravidla z domu zemřelého.
Šípovou zásluhou byla vytvořena krásná prostora kolem mariánského chrámu a za jeho působení byly postaveny ve farním kostele varhany. Nezapomínal ani na filiální kostel v Lískovci, kde místo dosavadního dřevěného vystavěl roku 1790 nový z pevného materiálu.
Zemřel ve Frýdku 6. ledna 1836 ve věku 85 let. Frýdeckou farnost vedl plných 48 let.
P. Karel Findinský (1833 -1897)
generální vikář a historik farního kostela
Narodil se 5. února 1833 ve Frýdku. Jeho předek pocházel z Litvy. Otec Albert, měšťan a kovář, matka Veronika, dcera Josefa Kuče, měštěnína. Navštěvoval obecnou školu u frýdecké fary, po soukromém studiu vstoupil do 4. třídy těšínského gymnázia, kde v roce 1852 maturoval s výborným prospěchem. Bohosloví studoval na teologické fakultě v Olomouci a vysvěcen byl 6. července 1856 arcibiskupem Fürstenbergem a 17. srpna 1856 slavil v mariánském poutním chrámu své prvotiny.
Po vysvěcení působil 14 let v Těšíně, 6 let jako vikář a 8 let jako tajemník generálního vikariátu. V březnu 1870 byl ustanoven farářem ve Frýdku. Jako farář vykonal pro město mnoho užitečného a prospěšného, zvláště dbal o české národní potřeby. Nechal upravit věž farního kostela, obnovil a vyzdobil kaple a pořídil nové varhany. Kolem poutního chrámu dal pořídit umělecky velmi cennou křížovou cestu a Římskou kapli. Jeho přičiněním byla vystavěna první městská nemocnice a uskutečnil také stavbu kněžského domu pro kněze - důchodce, k němuž dal podnět P. Josef Onderek, skalický farář. Za svou obdivuhodnou činorodost byl r.1879 jmenován děkanem, r. 1882 radou generálního vikariátu a v r. 1891 farářem v Těšíně. Následujícího roku se stal generálním vikářem a téhož roku byl jmenován čestným kanovníkem katedrály ve Vratislavi a prelátem s právem nosit všechny odznaky biskupa.
Zodpovědný úřad generálního vikářství v tak různorodém kraji, kde na sebe narážely zájmy národnostní, stavovské a náboženské i moderní proudy politické brzy vyčerpaly jeho síly. Po třech letech vysilující práce zemřel 9. září 1897.
P. Karel Findinský jako člen městského zastupitelstva ve Frýdku hájil spravedlivé české požadavky. Svého vynikajícího postavení využíval k prospěchu slovanské věci na Těšínsku proti liberálním velkoněmeckým snahám. Jako generální vikář bránil slovanské kněžstvo proti germanizačním intrikám a statečně se ho zastal i proti samotnému vratislavskému biskupu Jiřímu Koppovi, dokonce i proti zemskému prezidentu slezskému, u něhož jak polské, tak české kněžstvo bylo Němci nařčeno z národnostní nesnášenlivosti a štvanic. Obhájil s úspěchem Svazek slezských katolíků, vedený většinou kněžími, jakož i tehdejšího polského katechetu P. Jos. Londzina z Těšína. Němci pak při pohřbu P. K. Findinského 11. září 1897 zorganizovali pobuřující demonstraci. Když na kazatelnu ve farním chrámu vystoupil P. Josef Londzin, aby zesnulému poděkoval za vše, co pro katolické Slovany vykonal, zvedl se majitel panství v Dolních Bludovicích Rohrman a s ním i ostatní němečtí liberálové opustili kostel.
I tato epizoda podává svědectví, na jaké těžkosti narážel generální vikář, nechtěje být poslušen Němců s velkoněmeckým programem - losvonromistů. P. K. Findinský nekompromisně a s plným nasazením hájil spravedlivou věc. Napsal Dějiny farního kostela sv. Jana Křtitele ve Frýdku a vydal je roku 1876 vlastním nákladem. Vyšly česky i německy.
Kostelní patronát
Roku 1613 vystavěl Jan Bruntálský z Vrbna u kostela faru a postoupil listinou z 15. června 1617 patronátní právo8 tehdejšímu vratislavskému biskupu Karlovi a jeho nástupcům. Postoupením tohoto práva vratislavskému biskupu chtěl Jan Bruntálský preventivně zajistit katolické pozice na frýdeckém panství. Od tě doby byli patrony vratislavští biskupové nebo majitelé frýdeckého panství, ale jen tehdy, když jim toto právo propůjčil bud' ad dies vitae (na doživotí) pro jejich osobu, nebo na několik generací.
Do roku 1573 byla patrony knížata těšínská, protože panství frýdecké i s městem patřilo jim.
Pod patronátem držitelů panství frýdeckého od roku 1573 - byli to hlavně Bruntálští z Vrbna, Oppersdorfové, Pražmové a konečně až do vzniku samostatného čs. státu Habsburkové - dařilo se kostelům dobře, protože je tito patroni štědře podporovali. A jejich podpory zvláště frýdecký farní kostel potřeboval, protože postupem času doznal nezaviněně velkých změn. Stojí uvnitř města blízko bývalých městských zdí, a proto sdílel s městem všechny osudy, které Frýdek potkaly. Byl nejen svědkem všech pohrom, které město během pěti století postihovaly, ale i spolutrpitelem.
Výjimkou bylo odnětí patronátního práva majiteli frýdeckého panství hraběti Františku Pražmovi, který se dostal do sporu s frýdeckým farářem Václavem Faldinou, když si chtěl přivlastnit část příjmů z poutí. Dal sochu Panny Marie z kaple na Vápenkách přenést do zámecké kaple, ale lid zámek obstoupil a dva měsíce jej střežil, až byl hrabě přinucen sochu vrátit na rozkaz císaře Karla VI. listem ze dne 31. března 1712. Tehdy musel vrátit i peníze z ofěry, které si kdysi přivlastnil. Pražma chtěl na Vápenkách zřídit klášter, ale ani to se mu nepodařilo.
K poddaným se choval hůře než kterýkoliv z jeho předchůdců. Zvyšoval poplatky i roboty, proto se nelze divit, že byl nenáviděn a že nespokojenost lidu propukla ve zjevný odboj, když se tu vyskytl nebojácný „ochránce“ jeho práv Ondřej Šebesta, lidově zvaný Ondráš9, později přetvořený pověstmi na národního hrdinu podobně jako na Slovensku Jánošík.
Vít Kment, varhaník a skladatel
Frýdecko-místecký hudební život od 2. poloviny 19. století je úzce spjat s Janáčkovou osobností. Základy k tradici novodobého českého hudebního života na Ostravsku a ve Slezsku položili v závěru minulého století především varhaníci, převážně žáci brněnské varhanické školy, kteří se kromě působení na kůrech věnovali činnosti v pěvecko-hudebních spolcích a pedagogické práci na hudebních školách. Zvlášť významným centrem se stal na přelomu 19. a 20. stol. frýdecký kůr. V letech 1890-94 na něm působil jako varhaník Eduard Bartoníček (1865-1915), přední hudební činitel na Ostravsku, autor hudby ke slezské hymně (na slova Ad. Heyduka) . Jeho nástupcem se stal v letech 1894-1905 Jan Kment (1860-1907) a od roku 1923 jeho syn Vít Kment (1894-1954), autor četných varhanních skladeb, úprav lidových písní, který působil ve Frýdku až do své smrti.
Vít Kment se narodil 16. června 1894 v Řetové, okr. Ústí nad Orlicí. Studoval na varhanické škole (1910-1911) u Leoše Janáčka a konzervatoř v letech 1920-1922. Byl varhaníkem v Rakovníku, ve Strumeni, soukromým učitelem hudby v Brně a od roku 1923 ředitelem kůru ve Frýdku až do své smrti 27. října 1954. Od roku 1932 až do roku 36 byl dirigentem amatérského symfonického orchestru ve Frýdku. Napsal varhanní skladby Introdukce a Passacaglia, které byly 1. listopadu 1931 provedeny v čs. rozhlase.
Kromě církevních napsal také mnoho světských skladeb: 18 slezských tanců Našemu kraji, mužské sbory Jak svítí slunce, lehčej se nám dýchá, Okolo Frýdku (2 řady), Rodná země, Modlitba dělnická, Slezák, sólové písně,15 lidových písní ze Slezska, melodram O rodné zemi a řadu skladeb pro dechovou hudbu, smyčcový orchestr, violoncello a klavír, smyčcový kvartet, scénickou hudbu k loutkové hře a mnoho dalších drobnějších prací.
Pan ředitel Vít Kment jako znamenitý varhaník, mimořádně talentovaný hudebník a dirigent, ale i nesmírně ušlechtilý a skromný člověk po tři desetiletí zajišťoval obětavě vysokou úroveň liturgických obřadů. Hluboké dojmy z prožívání jeho uměleckých produkcí zejména o vánočních a velikonočních bohoslužbách se svou podmanivostí vryly do paměti několika generací. Podstatně přispěl k rozvoji hudebního života v našem městě a zasloužil se o vynikající hudební vzdělání mnoha desítek mladých lidí - svých žáků. Ač rodem z Čech přizpůsobil se tradicím a cítění zdejšího lidu a vychoval řadu výtečných zpěváků a hudebníků.
V letošním roce si vděčně připomínáme sté výročí jeho narození a 40 let uplyne od náhlého úmrtí této vynikající osobnosti frýdeckého náboženského a kulturního života.
O úctě k jeho osobě a mimořádné oblíbenosti svědčí obrovská účast občanů na jeho pohřbu, který se konal z mariánského kostela. Zemřel poměrně mlád, nedokončiv své tvůrčí záměry. Věříme, že ho Všemohoucí za jeho oddanost vznešené službě odměnil životem, u něhož otázka délky ztrácí smysl.
Po smrti znamenitého varhaníka pana Jiřího Černého (v září 1981) doprovází obětavě liturgické obřady hrou na varhany pí Brigita Koflerová. V případě potřeby ji při mešní oběti ochotně zastupuje pí Helena Liberdová. Poslední dobou se s nimi o varhanní doprovod podílí p. Josef Vojvodík, který je zároveň technickým administrátorem frýdeckého děkanátu, a pí prof. Martina Zelová.
Nelze opomenout ani všechny obětavé zpěvačky a zpěváky chrámového sboru, léta už pod vedením kultivovaného regenschoriho pana Josefa Žižky: Nepřehlédněme též nadšené lektory, ministranty i ty, kteří se v domě Božím starají o pořádek, čistotu a květinovou výzdobu, všechny věřící oddané službě ad honorem et maiorem Dei gloriam.
Organizace církevního života ve Slezsku
Kněžský seminář ve Vidnavě
Do roku 1899 studovali bohoslovci z čs. části vratislavské diecéze mimo vlastní diecézi, a to ponejvíce na teologické fakultě v Olomouci a v semináři měli dokonce vyhrazenou svou vlastní část. Kardinál dr. Jiří Kopp, biskup vratislavský, k jehož cti nutno přiznat, že za dobu, kdy stál v čele diecéze, na jeho podnět a dík jeho velkorysé štědrosti bylo postaveno na 650 diecézních objektů: kostelů, kaplí, klášterů a nejrůznějších dobročinných ústavů, ve svém nacionalismu a germanizačním snažení nelibě nesl, že bohoslovci studující v Olomouci se ve svém slovanském národnostním cítění a vlastenectví upevňují a zocelují, a když po svém vysvěcení přicházejí do duchovní správy, působí ve svém vlasteneckém duchu rozporně s jeho germanizačním snažením.
Proto se rozhodl zřídit vlastní ústav pro vzdělávání kléru v čistě německém kraji, v městečku Vidnavě, ve frývaldovském (jesenickém), nyní šumperském okrese. Dne 17. října 1899 se začalo s přednáškami v nové krásné budově kněžského semináře. Fundamentální teologie, dogmatika a morálka se přednášely latinsky, všechny ostatní obory německy. Ústav byl vybaven bohatou knihovnou, jež byla k dispozici nejen profesorům, ale i alumnům.
V semináři studovali bohoslovci tří národností: české, polské a německé. Byli sdruženi ve svých národnostních kroužcích. Každý kroužek měl svou knihovnu. Klidný život skončil na podzim roku 1938, 6. října obsadila Vidnavu německá vojska.
Po dobu trvání studovalo ve vidnavském semináři celkem 486 bohoslovců.
Po první světové válce mezinárodní komise v Paříži rozdělila Slezsko mezi dva státy. Území za řekou Olší připadlo státu polskému jako polské Slezsko, území mezi řekou Olší a Ostravicí na jihu, s Opavskem a Jesenickem na severu bylo přiděleno československému státu.
Přece však zde zůstalo jedno pojítko, pojítko duchovní, církevní. Vratislavského biskupa na našem území zastupoval arcibiskupský komisař, sídlící někdy v Českém Těšíně, jindy v Karviné a v Jeseníku.
Těžce nemocný kardinál Bertram, který konec 2. světové války prožil na svém letním sídle v Javorníku, kde také později zemřel a je pochován, jmenoval dr. Františka Onderka dne 21.6.1945 zvláštním arcibiskupským pověřencem pro správu čs. části arcidiecéze vratislavské. V Římě pak iniciativu kardinála dokončili tím, že preláta dr. Onderka ustanovili samostatným apoštolským administrátorem. A tak poprvé v dějinách našeho Slezska zde vznikla církevní autonomie - apoštolská administratura se sídlem v Čes. Těšíně. Tato církevní instituce byla rozhodnutím papeže Pavla VI. ze dne 30.12.1977 zrušena a čs. část vratislavské arcidiecéze byla připojena k arcidiecézi olomoucké.
Msgre ThDr. František Onderek
Narodil se v Bruzovicích u Frýdku 13.10.1888 jako šesté dítě venkovského krejčího. Vystudoval s vynikajícím prospěchem místecké gymnázium. Po maturitě vstoupil do semináře ve Vidnavě. I zde předstihl svým nadáním a prospěchem všechny své kolegy, i když se v semináři přednášelo jen německy. V červenci 1912 byl v kapli na zámku Jánský vrch v Javorníku vysvěcen na kněze.
Po studiu ve Vídni nastupuje jako kaplan a katecheta ve Slezské Ostravě. Po skončení války byl ustanoven ve vidnavském semináři profesorem pastorálky a katechetiky. V roce 1921 je na Karlově univerzitě v Praze promován na doktora teologie. Ve Vidnavě pak zůstává plných 25 let.
21.6. 1945 jmenoval kardinál Bertram dr. Onderka zvláštním arcibiskupským pověřencem pro správu čs. části arcidiecéze vratislavské. Ke správě odpovědného úřadu měl dr. Onderek všechny předpokládané schopnosti a vlastnosti. Znal dobře národnostní a náboženské poměry na Těšínsku i na Jesenicku z doby svého 25 letého působení ve Vidnavě a z výkonu svého úřadu oficiála arcibiskupského komisaře v době před vypuknutím 2. světové války. Znal dobře skoro všechny kněze východního i západního Slezska. Mnozí byli jeho konseminaristy, jiní bývalými žáky ve Vidnavě. Svatý Otec Pius XII. jmenoval dr. Onderka apoštolským administrátorem s plnou pravomocí rezidenčního biskupa s výjimkou udílet vyšší svěcení.
Dílo pacifikace církevních poměrů válkou rozrušených se dr. Onderkovi podařilo díky jeho prozíravosti, demokratickému vystupování, životní zkušenosti a především jeho houževnatosti.
Stojí jistě za zmínku, že v kritickém létě 1949 stál dr. Onderek na straně biskupů, kteří v memorandu protestovali proti státní „Katolické akci“, proti zavírání kněží za to, že plní své stavovské povinnosti, proti soustavnému urážení církve a papeže, že je agentem imperialismu. Proti kněžím, kteří byli iniciativní při podávání protestních rezolucí, zakročila tehdy Bezpečnost. Bylo zatčeno několik vikářů a děkanů, též apoštolský administrátor českotěšínský František Onderek.
K dokreslení obrazu msgre Františka Onderka je vhodné se zmínit o jeho lásce k českému písemnictví, české knize, k starým náboženským tiskům, k literatuře o Slezsku, k umění vůbec, o jeho vřelém vztahu k rodnému kraji a rodné farnosti.
Nutno také vzpomenout na jeho úzké a přátelské styky s četnými umělci, básníky, malíři. Vzpomeňme alespoň Petra Bezruče, Maxe Švabinského a Cyrila Boudy.
Bohatý život a intenzívní celoživotní práce nahlodaly jeho zdraví, ozvala se zhoubná nemoc. Ještě v červenci 1962 oslavuje v kruhu svých kněží a četných přátel zlaté kněžské jubileum. Po této slavnosti je již natrvalo upoután na lůžko a ve středu 24. října 1962 umírá. Všechno kněžstvo a celý kraj se s ním rozloučil v Českém Těšíně, odkud byl převezen a uložen do půdy své rodné obce.
Faráři a administrátoři ve Frýdku od vzniku samostatného čs. státu
P. ThDr. Josef Müller (1912 -1947)
Narodil se 10. března 1876 ve Frýdku, maturoval na hranickém gymnáziu v roce 1895. Bohosloví studoval v Olomouci a Vidnavě. Na kněze byl vysvěcen 26. července 1900. Působil jako kaplan na Morávce a v Petrvaldě. Dosáhl hodnosti doktora teologie a byl jmenován profesorem náboženství na akademickém vojenském učilišti ve Vídeňském Novém Městě. Později zastával funkci vojenského přidělence rakousko-uherského vyslanectví v Číně. Procestoval Čínu, Japonsko, Indii, Svatou zemi a Egypt. Ovládal čínštinu, ruštinu a hebrejštinu. Po smrti frýdeckého faráře Ondřeje Kučery byl ustanoven 1. února 1912 farářem ve Frýdku. Po 1. světové válce byl místopředsedou Jednoty katolického duchovenstva. V té funkci jej požádal zemský prezident Šrámek o podporu nově jmenovaného generálního vikáře P. Stanislava Weissmanna proti generálnímu vikáři P. Kolkovi, protičesky zaujatému. V roce 1927 byl P. Müller jmenován arciknězem frýdeckého děkanství. Projevil mimořádnou statečnost, když v době německé okupace vyhotovil několika židovským rodinám arijské doklady a zakázal nacistickému duchovnímu P. Waltru Maierovi přístup k oltáři. Je autorem pozoruhodného cestopisu Eine Reise nach China und Japan. Vedle běžných oprav byla za něho provedena výměna šindelové střechy, oprava věží a fasády a vymalování mariánského kostela.
P. Karel Blahut (1947 -1950)
Za jeho působení obdržel poutní chrám P. Marie novou omítku a místeckým sochařem Vladimírem Brázdilem byla zhotoven kopie sochy P. Marie v životní velikosti. Slavnost jejího posvěcení se konala v neděli 31. srpna 1947. Socha byla umístěna mezi věžemi nad průčelím chrámu.
P. Blahut byl jmenován farářem v Karviné-Fryštátu.
P. ThDr. František Kalník (1950 -1967)
Dal v roce 1953 vymalovat mariánský kostel a zakoupil pro něj velký křišťálový lustr. V roce 1961 nahradil šindelovou krytinu mariánského kostela plechovou, V roce 1964 byla provedena nová malba ve farním kostele uměleckým malířem Pištěkem s dcerou z Hatě u Opavy. Pro zamýšlenou korunovaci nechal zhotovit z darů zlatých předmětů farníků a poutníků zlatou korunku zdobenou drahokamy. Byl přeložen do Vratimova10.
P. Jaroslav Elšák (1967 -1969)
Demontoval částečně světelnou oltářní výzdobu mariánského kostela. Byl přeložen do Bílé.
P. Bohuslav Jedovnický, redemptorista (1969 -1972)
Provedl drobné opravy křížové cesty u mariánského kostela.
Odchází do Hnojníka jako duchovní pro Domov důchodců v Komorní Lhotce.
P. Stanislav Valošek (1972 -1980)
Dal věže obou kostelů pokrýt měděným plechem. Ve farním kostele bylo rozšířeno a upraveno kněžiště, v mariánském kostele byla provedena prof. Jiřím Vaculínem generální oprava varhan. Nechal postavit lešení pro chystanou opravu hlavního oltáře poutního chrámu. Vážně nemocen odchází předčasně do důchodu a brzy umírá.
P. Jindřich Loriš (1980 -1984)
Pořídil nynější malbu a plechovou střechu farního kostela. Dal pokrýt šindelem kostelík sv. Jošta. Zahájil generální opravu mariánského chrámu.
Byl jmenován farářem v Čes. Těšíně.
P. Edmund Kempný (1984 -1990 )
Dokončil opravu hlavního oltáře v mariánském kostele, dal pozlatit jeho svatostánek a kazatelnu. Dal provést malbu mariánského kostela, mramorovou dlažbu rozšířeného kněžiště a nový mramorový obětní stůl, který byl instalován a posvěcen biskupem J. Vranou na jaře roku 1986. Po požáru v roce 1989 ve filiálním kostele v Lískovci pořídil novou malbu a nechal restaurovat oltář, sochy a křížovou cestu.
Byl jmenován farářem v Hrabyni.
Důležité je nesporně povolání kostelnické. Jeho reprezentant si musí být vědom, že je služebníkem domu Božího. Ve vděčné paměti starších farníků zůstává osobnost pana Františka Kotase, který tuto funkci vykonával 56 let, s plným nasazením jako důchodce v letech 1959-80. Vzbuzoval respekt zevrubnou znalostí liturgických směrnic, místních zvyklostí i chrámového interiéru, a úctu korektním vystupováním a pravou, nelíčenou zbožností.
Tento posvátný úřad oddaně vykonávala téměř 10 let až do svého vážného onemocnění v roce 1990 pí Františka Parčišová. V současné době již třetím rokem zastává funkci služebníka oltáře energický a obětavý pan Miroslav Svoboda.
Závěrem je třeba zvlášť ocenit nesmírnou pracovní obětavost farníků p. Miroslava Špačka a p. Vojtěcha Haince, kteří - všestranně technicky vybaveni - s profesionální zručností, obdivuhodným zaujetím a nezištností věnují již po řadu let podstatnou část svého volného času naléhavé údržbě a restauračním pracím ve všech frýdeckých kostelích.
Kaplani působící ve Frýdku od konce 2. svět. války až do příchodu redemptoristů
P. Karel Blahut 1944-1947
P. Evžen Štula 1946-1951
P. Otto Furch, mons. prof. 1950-1951
(15. března 1951 byl zatčen StB a pro údajnou velezradu a špionáž odsouzen k 11 letům odnětí svobody)
P. Jaroslav Schneider 1951-1957
P. Josef Holek 1955-1959
P. Josef Bury 1959-1968
P. Jaroslav Řehák 1960-1967
P. Edmund Kempný 1967-1969
P. Josef Štěpánek 1969-1972
P. Josef Čichoň 1969-1972
P. Jan Eisner 1972-1974
P. Václav Altrichter 1973-1974
P. Petr Černota 1974-1975
P. František Lobkowicz 1975-1978
P. Adam Rucki 1976-1977
P. Miloš Gandera 1977-1979
P. František Baroš 1979-1984
P. Jiří Špaček 1984
P. Ludvík Dřímal 1984-1987
P. Petr Přádka 1987-1990
Redemptoristé ve Frýdku
Po listopadu 1989 byli duchovní správou pověřeni redemptoristé, kterým byl v rámci restitucí navrácen jejich bývalý exerciční dům v blízkosti mariánského kostela.
Redemptoristé, tj. kongregace Nejsv. Vykupitele, je společnost kněží, potvrzená od Benedikta XIV. brevem „Ad pastoralis“ z 25.2. 1749: založil ji sv. Alfons z Liguori11 19.11.1732 ve Scale u Neapole. Jejím účelem bylo sebeposvěcení následováním Ježíše Krista a mimořádně horlivou duchovní správou (misie, duchovní cvičení), jmenovitě ve prospěch nejopuštěnějších duší.
Komunita redemptoristů byla ve Frýdku obnovena před velikonocemi 1990, klášter pak v listopadu 1993:
farář - P Josef Čichoň
kaplan - P. Jindřich Preis
bratr - Josef Marian Vilka
1991/1992 - kaplan P. Miroslav Kadlec
1992/1993 - farář P. Josef Štěpánek
kaplani: P. Jindřich Preis (+ 26.2.1993), P. Petr Bauchner
od července 1993
administrátor - P. Petr Bauchner (29 let)
kaplan - P. František Hurina (72 let)
důchodci: P. Josef Štěpánek (69 let), P. Vítězslav Šnajderka (75 let), P. Bohumil Hozík (761et)
Náš farní kostel je svědkem pohnuté minulosti, Světlem přítomnosti a majákem víry. Kéž nás tato cesta do minulosti podnítí k větší úctě k Božímu domu našeho společenství, k většímu úsilí tento dům chránit, udržovat a zvelebovat!
Literatura
Findinský, R: Dějepis farního kostela u sv, Jana Křtitele, Frýdek 1876
Hosák, L.: 700 let Frýdku-Místku, Frýdek-Místek 1965, str. 39 - 48
Ka1us, K: Z dějin města Frýdku ve sborníku 60 let Frýdecké spořitelny, Místek 1929
Mikoláš. J. L.: Rodáci města Frýdku, Ve Frýdku 1937, Rodáci města Frýdku, II. díl; rukopis 1953
Mlčák, L.: Státní seznam nemovitých kulturních památek okresu Frýdek-Místek, Ostrava 1980
Šretrová, B.: Letem dějinami Frýdku, VMO 38,1933, str. 98 -107
Valošek, I.: Bruzovice, Osvětová beseda MNV v Bruzovicích,1970
Vaško, V.: Neumlčená, II. díl, Zvon, Praha 1990
Žáček, R.: Přehled dějin protifeudálního odboje na Frýdecko-Místecku, Frýdek 1980
Žáček, R. - Veselská, J.: Frýdek-Místek, OVM, F-M 1983
Rozhledy Severomoravského krajského výboru SKD
Pacem in terris v Ostravě, časopis, ročník 1976
Info a návštěvní doba věže: https://svatojanskavez.cz/